Zdravím, všechny příznivce mého blogu. Po dlouhé odmlce, přináším nový příspěvek. Tentokrát od Griši, se kterým jsem se potkala v Německu. Je to moc příjemný hoch, a myslím si, že jeho příběh stojí za to sdílet:)
Příspěvek je v originální formě, jak mi ji Griša poslal- v jeho krásné češtině :)
******************************************************************************
Ahoj!
Napsal jsem tento text, aby všichni Češi, žijící v České republice,
věděli o nás - etnických Češích, žijících v Rusku.
Jmenuji se Řehoř (Grigorij v ruštině), mám 26 let, a jsem etnický Čech z Ruska: jsem přímý potomek českého
mistra sklenařského Františka Kratochvíla, kteřý přijel do Ruska a zůstal tam. Proto
je moje rodové příjmení Kratochvíl. František Kratochvíl se narodil v roce 1862
v politickém okresu Pelhřimovském. V roce 1889 byl pozván knížem Aleksandrem
Obolenskím pro Bahmětěvskou sklárnu v obci Nikolo-Pestrovka (aktuální Nikolsk,
region Penza, Rusko), Gorodiščenské provincie, kraj Penza, jako zahraniční
slévač (formař) skla a křišťálu. Pracoval ve sklárně jako slévač. Na konci roku
1889 byl poslán do Petrohradu do Císařské sklárny na školení, kde zůstal až do
února 1892, a pak se potom vrátil do Bahmětěvské sklárny. Po příjezdu do Ruské
říše udělal chybu v psaní svého jména v ruštině, a příjmení začalo znít jako
Kratošvíl. Nekonvertoval k pravoslaví a zůstal věrný Katolické církvi, nedostal
ruské občanství, jakož i jeho děti: syn Františka Ivan (Jan) Kratochvíl, který
se narodil v roce 1893, také udržel rakousko-úherské občanství. František
Kratochvíl zemřel v roku 1914 v Nikolskě. Všichni potomky Františka Kratochvíla
jsou Češí, ale mojí české prababičce
Aleksandře Kratochvílové
v éře stalinistických represí násilně změnilí národnost, jako to bylo měněno
také u všech dalších etnických Čechů, kteří bydlelí na území SSSR. Ale
vzpomínka na naše český původ zůstala naživu v naší rodině za všech okolností.
Já vím, že Česká republika je moje historická vlast a Češí jsou moje domorodné
lidí. Mým nejdůležitějším snem a cílem v životě bylo vrátit se do rodné České republiky a být užitečný pro Českou republiku
a české občany.
Konečně můj sen se splnil: dostal
jsem takzvanou kartu Čecha - trvalý pobyt pro lidi s prokázaným českým původem.
Samozřejmě jsem tu kartu neobdržel najednou: nejprve bylo nutné získat
potvrzení o příslušnosti k české krajanské komunitě v zahraničí, což v mém
případě se stalo úspěšné. Pak jsem požádal o přesídlení do České republiky.
Jistě jsem chtěl, aby můj sen se splnil, a já jsem se stal součástí české
společnosti — přece v Česku žijí moje české příbuzné a přátele, a já jsem
spojen s Českou republikou přes nejsilnější pozitivní emoce, prožitky a
vzpomínky. Byl jsem však přesto velmi znepokojen, protože jsem dokonce nevěděl,
jak budu vítan v České republice: narodil jsem se v Rusku - zemi, se kterou
Česká republika má velmi obtížné historické a politické vazby. Kromě toho,
největší česká krajanská komunita pochází z Ukrajiny, takže při jednání s
některými ukrajinskými Čechy jsem bohužel měl takový pocit, že dokonce i oni
mají nějakou předpojatost vůči etnickým Čechům z Ruska. Nicméně, dostal jsem
silnou moralnou podporu od svých příbuzných, přátel a členů české krajanské
komunity, ku které patřím. Již po mých prvních dnech v České republice jsem měl
pocit, že to je moje historická vlast. Když jsem procházel nočnou Čáslaví. Při prohlídce Ústí nad Labem, kde mám ubytování. Při procházce se zatajeným dechem přes Václavské a Staroměstské náměstí a Karlov most, při navštěvě majestátní Jihlavy a tajemného středověkého Pelhřimova. Když
jsem procházel naměstím Svobody v Brně, kde jsem studoval, a zejména při
návštěvě příbuzných v obci, která se nachází na rozhraní Čech a Moravy - všude
jsem cítil přítomnost určité atmosféry domova, pohodlí a relaxaci; atmosféry, kterou jsem nemohl najít ani v
Rusku — v zemi, ve které jsem se vlastně narodil a strávil své dětství a dospívání.
Taky domorodé Češi všude zacházeli
se mnou jako se svým bez ohledu na to, kde jsem se narodil. Důležité je to, jak
dobře uchovávám svou genetickou paměť a kím se opravdu cítím. Ve skutečnosti, v
svém srdci cítím se jedinečně Čechem. A jsem opravdu rád, že patřím do české kultury
a českého národa - nyní oficiálně - a že je čeština má etnická mateřština. Je
mi to strašně líto, ale většina z mých příbuzných, žijících v současné době v
Rusku, už si nepamatuje svůj český původ a neumí česky. Stejně jako i mnoho
dalších představitelů etnických Čechů v Rusku. Však to není důvod k tomu, žeby
jsme na ně zapomenuli, protože oni - ve skutečnosti vše my, všichni ruští
etničtí Češí - jsou také součástí českého národa.
Svým příkladem jsem ještě chtěl ukázat,
co se dá dělat v případě potřeby přesídlení
do historické země za své vlastní peníze a svým vlastním úsilím, bez pomoci speciálních programů. V posledních
dnech se začalo
objevovat více a více zpráv od ukrajinských krajanských komunit volyňštích Čechů o takzvané "zradě" českých přistěhovalců ze strany vlády ČR. Údajně jde o
to, že česká vláda slíbila zaplatit za přesídlení ukrajinských Čechů na státní náklady, a pak títo lidé byli "podvedeni".
Podle mého názoru je to pouze výkřiky lidí, kteří hledají čistý hmotný prospěch ze svých
kořenů, ode
svých českých předků, vedoucích k jejich současným rodinám. Protože ten člověk, který se opravdu cítí česky, komu to na češtích lidéch a
české zemi opravdu záleží, a který opravdu touži po sjednocení se svou historickou vlastí, ten vždy najde v sobě sílu k návratu do
země svých
předků bez ohledu na to, co mu za to
stane.
Děkuji Vám moc za Vaši pozornost!
PS: Po přečtení mého eseje někdo může vznést
námitky proti mně, že nejsem čistý Čech. Z českých předků pry mám pouze prapradědečka
a ostatní, to dopadá, jsou Rusové. Tak jaké mám právo se nazývat Čechem? Na co já
odpovím: Čechem je ten, ve kterém teče česká krev a který udržel svou českou
genetickou paměť. Není tak důležité, kolik krve je v etnickém Čechovi. Přece je
téměř nemožné udržovat čistotu krve mimo svého etnického národa. Nejdůležitější
fakt je obsazenost této krve, uznání v České republice své historické vlasti a
touha žít a pracovat pro dobro České republiky a českého národa.
Tak, co vy a vaše kořeny...? :) T.
